Z dětských snů se mi splnilo všechno

S Martinou Zikmundovou o tom, co ji přivedlo ke streetworku, prvních zkušenostech s ním i tom, kdy se jí daří vypínat a nemyslet na práci.

Vzpomínáte si na své dětské sny a plány? Čím jste chtěla být?

Chtěla jsem být nejdřív sportovkyní, potom novinářkou a ekoložkou. Až v dospívání jsem chtěla studovat psychologii, kterou jsem nakonec i vystudovala. Myslím, že všechny tyto mé sny se ve streetworku, který dělám dnes, nějakým způsobem splnily. Je to trochu sportovní disciplína, musíte přitom chodit venku, v jakékoliv roční době, jakémkoliv počasí. Je to zčásti ekologie, péče o vztahy a prostředí, ve kterém žijeme. Je to trochu i novinařina, jako ředitelka organizace musím produkovat různé texty a spolupracovat s novináři. A psychologii využívám ve streetworku opravdu velmi často, sociální práce a psychologie jsou příbuzné obory.

Věnovala jste se sportu nebo novinařině někdy intenzivněji?

Dělala jsem od každého trochu. Ze sportu jsem se věnovala nejvíce motorsportu, dělala jsem kopilotku v rallye autě. Novinařině jsem se věnovala ve chvíli, kdy byl mým životním partnerem fotograf Jan Šibík. Seznámila jsem se s ním na Ukrajině v Oděse, kde jsem tehdy pracovala pro UNDP s lidmi s onemocněním AIDS. On tam přijel fotit, seznámili jsme se a celý ten rok tam za mnou jezdil. Psala jsem z Ukrajiny i z dalších míst, kam jsme cestovali, reportážní články a on k nim dělal fotky. Nějaké články jsem později psala i z rallye. Z těch snů se mi vážně splnilo asi úplně všechno…

Byl ve vašem okolí v dětství nebo v dospívání někdo, kdo měl blízko k neziskovému sektoru? Kdo vám ho nějak přiblížil, nebo vás inspiroval k tomu, abyste v něm začala působit?

Dospělou jsem se stala těsně po revoluci. To byla doba velkého pohybu ve společnosti a vzniku občanské společnosti. Tehdy se zapojení do této sféry nedalo moc vyhnout. O veřejné dění jsem se vždycky zajímala, kromě psychologie mě zajímala i sociální práce. Na psychologii jsem se napoprvé nedostala, a tak jsem šla studovat sociální pedagogiku na vyšší odborné škole. Tam jsem se v prvním ročníku seznámila se streetworkem. Okamžitě mě to začalo zajímat a chtěla si to vyzkoušet. Dostala jsem se na praxe do Drop-IN nebo Sananimu, což byly v devadesátých letech první organizace, které pracovaly s lidmi užívajícími návykové látky. Ve škole jsem se seznámila i s ředitelkou Rozkoše bez rizika Hanou Malinovou. Za tou jsem po skončení školy hned vyrazila žádat tam o práci.  

Co mě k tomu přivedlo? Zčásti to byl jistý idealismus. Věřím, že pokud člověk vyrůstá v přijímajícím a láskyplném prostředí, tak se vyvíjí dobře. Když je to naopak, člověk i jeho duše mohou onemocnět. Závislosti a jiná podobná chování pak souvisí se zraněním té duše. Měla jsem vždycky dojem, že je správné podávat lidem pomocnou ruku. Zároveň mi přišlo, že když se v životě potkáváme jen se samými šťastnými lidmi, kteří jsou úspěšní a daří se jim, tak ten život není celý. Chybí v něm rozměr života, který je na světě také přítomný, ale někdo ho může úplně minout. Mí klienti mi také vždycky přišli obdivuhodní v tom, jak jsou schopni si poradit s tolika překážkami, které před ně život klade. Určitě jsem chtěla být i užitečná a zlepšovat svět jako celek i pro jednotlivce. To mě, myslím, nepřešlo dodnes.    

Jak vzpomínáte na první zkušenosti se streetworkem v Rozkoši bez rizika? Co bylo tehdy na té práci nejvíce překvapivé?

Devadesátá léta, to byly úplné začátky streetworku v Československu. Hana Malinová tady možná byla opravdu první streetworker vůbec. Vznikly tu organizace k jednotlivým oblastem po vzoru těch ze západních zemí. Zároveň se tehdy v neziskových organizacích a kolem nich pohybovaly velké osobnosti tehdejší doby – kromě zmíněné Hany Malinové s Rozkoší spolupracovala Jiřina Šiklová nebo ředitelka Výboru dobré vůle Milena Černá, ale také choreograf Pavel Šmok. Bylo to náročné i v tom, že devadesátky byly kromě doby rozvoje i dobou zločinu a mafie. Pohybovaly jsme se v prostředí, které toho bylo součástí. Samotná práce s klientkami se tak často odehrávala v kontextu organizovaného zločinu. Vzpomínám si třeba na jednu bulharskou klientku, se kterou jsme řešily, že tu není dobrovolně. Byla to jedna z prvních takových zakázek. Hledaly jsme tedy cesty, co dělat a jak s ní naložit.   

Bylo to, že v té době ještě nebyly podrobné standardy vaší práce, spíš přitěžující nebo to v něčem naopak dávalo větší svobodu než dnes?

No, o žádných standardech jsme tehdy ani nevěděly, ty přišly až se zákonem o sociálních službách. Učily jsme se je postupně ze zahraničí a mezi sebou. Ta práce byla v lecčems svobodnější, zároveň jsme třeba mnohdy chodily v terénu celou noc a přišly domů až ráno. Jezdily jsme po Praze noční tramvají. To už se dneska nedělá.

Po necelých sedmi letech v Rozkoši bez rizika jste absolvovala zmíněnou zahraniční zkušenost na Ukrajině. Co jste si z ní odnesla do vaší současné práce?

Na tu misi mě doporučila Hana Malinová. Bylo to na jeden rok. Měli jsme na místě podporovat sociální práci i terénní sociální práci s lidmi s onemocněním AIDS i jejich léčbu. Byla to pro mě dost určující zkušenost. Uvědomila jsem přitom třeba, jak je naše malá česká organizace nesmírně efektivní. Najednou jsem byla v té největší organizaci a to UN, některé efekty a výhody malé organizace mi přitom ale chyběly. Zároveň jsem tam našla mnoho spřízněných duší. Současná válka na Ukrajině je pro mě osobně dost bolestivá. Ukrajina je pro mě velmi blízká země. K ukrajinskému národu máme podle mě jako Češi blízko nejen geograficky, ale také kulturně. Nikde na světě jsem třeba nezažila tak podobný druh humoru jako tam. I z dalších projektů v následujících letech mám na Ukrajině spoustu přátel.

Jak po dlouholeté zkušenosti hodnotíte českou neziskovou scénu v oblasti sociální práce? Je něco, čím je podle vás specifická?

Neziskové organizace odvádí v České republice v této oblasti ohromný kus práce, kterou by jinak musel dělat stát. Ten si tak od nich nakupuje práci, kterou dělají kvalitně a levně a jsou i velmi flexibilní. Je to od státu dost chytré, až vychytralé. Takovou kvalitu by za takovou cenu sám nezajistil. Neziskovky přitom pro to, aby získaly finance na svou činnost, musí splňovat mnoho podmínek. Musí neustále žádat o dotace, o kterých často slýcháme, že “nejsou nárokové”. To je samozřejmě správně. Nesprávně ale je, aby se financování služeb, které stát nakupuje, odehrávalo z roku na rok. Dotace na celý kalendářní rok přitom mohou přijít na účet neziskovky až v průběhu jara, někdy počátkem léta. Jak máme takto vyplácet mzdy zaměstnancům? Organizace, které nemají vlastní příjmy, si tak leckdy musí půjčovat u bankovních domů. Banky na to dokonce mají speciální programy na půjčky pro neziskové organizace pro zajištění jejich cash flow, když nedorazí dotace ze státního rozpočtu. Tento systém je zvrácený a ponižující. Jak v něm mají neziskové organizace plánovat, budovat své kapacity a zaměstnávat kvalitní pracovníky? Nejistota ve výplatě mzdy je jedním z důvodů, proč v sociálních službách lidé fluktují. Neziskový sektor i z těchto důvodů často opouští zkušení pracovníci ve chvíli, kdy zakládají rodiny a pořizují si bydlení. Je zarážející, jak je stát k neziskovým organizacím podezřívavý. Platí to bohužel, myslím, obecně i o sociální práci - systém nedůvěřuje, že svou práci děláme dobře, že například využíváme plně fond pracovní doby. Přitom konkrétně neziskovky, které poskytují sociální služby, fungují pod státní registrací, mají od krajů pověření k výkonu sociální služby, přesto jim není zajištěno odpovídající financování.

Jde ten systém, ve kterém jsou neziskové organizace státem do značné míry držené, i na úkor kvality jejich práce?

Kvalitu organizace dělají lidé, kteří v ní pracují. Lidé jdou raději pracovat tam, kde budou mít k práci dobré podmínky. To platí samozřejmě i pro sociální služby. Nemělo by to být tak, že lidé budou chodit do těchto služeb jen po škole získat nějakou zkušenost, a když se profesně usadí, tak jdou pracovat jinam. To, že počítáme především s mladými lidmi, vidím do značné míry jako bolest našich organizací. Raději bych počítala s těmi staršími. Ten poměr mladších a starších by měl být mnohem vyrovnanější. 

Jde ten systém, ve kterém jsou neziskové organizace státem do značné míry držené, i na úkor kvality jejich práce?

Kvalitu organizace dělají lidé, kteří v ní pracují. Lidé jdou raději pracovat tam, kde budou mít k práci dobré podmínky. To platí samozřejmě i pro sociální služby. Nemělo by to být tak, že lidé budou chodit do těchto služeb jen po škole získat nějakou zkušenost, a když se profesně usadí, tak jdou pracovat jinam. To, že počítáme především s mladými lidmi, vidím do značné míry jako bolest našich organizací. Raději bych počítala s těmi staršími. Ten poměr mladších a starších by měl být mnohem vyrovnanější.  

V posledních letech se – možná i díky pandemii koronaviru - dostala do centra pozornosti nejen ve vzdělávání, ale i na řadě dalších míst oblast wellbeingu a duševního zdraví. Děje se tak i v sociální práci a streetworku? Zintenzivňuje se potřeba posilování duševního zdraví, nepřetěžování směrem ke klientům, ale i směrem k pracovníkům streetworku? Myslíte dnes víc na jejich i svoje duševní zdraví?

Přímo v asociaci neděláme přímou práci s klienty, je to více o kancelářské práci. Přímou práci dělají lidé v našich členských organizacích. Duševní zdraví je podle mě součástí dovednosti reflektovat. Ta je pro kontaktní pracovníky jedním ze základních nástrojů, který se učí. Mechanismy k tomu, jak pečovat o duševní zdraví máme v těchto organizacích nastavené docela dobře. Je důležité nezapomínat na ně a dát jim prostor a pozornost. Snažím se jako manažerka k lidem přistupovat tak, že jim chci dávat co největší koncentraci toho, co jim jde. Zároveň vím, že každý má někdy slabší období, které ale ve většině případů překoná a je ještě lepší než předtím. Lidé, kteří v asociaci pracují, jsou pro mě hlavním důvodem, proč tam pracuji. Nejúčinnější psychohygiena pro mě je, že pracuji s lidmi, kteří mají stejné hodnoty jako já. Nijak speciálně ale v této oblasti nad rámec běžné podpory, jako jsou supervize a intervize, nepostupujeme, to je fakt. Zároveň očekávám, že opravdová krize teprve přijde. Z covidu jsme volně přešli do uprchlické krize. Nebyl tu zatím čas se zhroutit.  

Jak to máte sama u sebe? Práce v neziskovém sektoru je u řady lidí spojená s velkým nasazením a permanentním zapojením v pracovní době i mimo ni. Daří se vám vypínat a nemyslet na práci? Při čem?  

Trochu jsem se to už naučila i díky dětem a péči o ně. Na permanentní práci už prostě nemám čas ani sílu. Ani už nepracuji tak často dlouho do noci nebo o víkendech. Hodně mi v tom pomáhá fyzická práce. Mám zahradu, na kterou se musím docela daleko přesouvat. Když odjedu z Prahy sem na zahradu, jsem trochu v jiném světě. Ten fyzický přesun mi dělá předěl mezi prací a aktivním odpočinkem při té fyzické práci. Pořád se ale leckdy budím a naskakují mi myšlenky spojené s prací a nesplněné úkoly.

Jsou chvíle, kdy neděláte vůbec nic?

Jsou, ale hrozně krátké. Jakmile chvíli nic nedělám, už vidím, co bych dělat mohla. Snažím se také o dost víc spát než dřív. Dost často teď chodím spát brzy a moc neponocovat.

Václav Zeman, Storyhunters